Promluva_i o vyslovené / napsané promluvě_j uskutečněné v čase T_j, která se realizuje v čase T_i (= t_j + n); tzn. okamžik promluvy_j časově předchází časovému okamžiku promluvy_i. Mluvčí_i může být totožný s mluvčím_j, může tedy reprodukovat vlastní promluvu, a totožný může být za určitých předpokladů (např. žádost o opakování n. předchozí neporozumění) i původní adresát_j (tedy M_{i = j} → A_{i = j}), běžnější jsou však kombinace M_{i = j} → A_k n. M_{i ≠ j} → A_k. Primární funkcí r.ř. je předat obsah promluvy_j. U r.ř. lze sledovat způsob uspořádání signalizace faktu, že jde o reprodukci, a předávané promluvy:

(1) uvozená řeč přímá (zkráceně přímá řeč): tzv. uvozovací věta oddělená dvojtečkou n. jiným znaménkem a doslovný citát, který může být v uvozovkách, např. (M_i) Jan_j mi_i řekl: „Večer ti_i zavolám_j“); v uvozovacích větách typicky vystupují ↗verba dicendi;

(2) uvozená řeč nepřímá (zkráceně nepřímá řeč): z uvozovací věty se stává maticová věta a citát je její komplementovou klauzí; např. (M_i) Jan_j mi_i řekl, že mi_i večer zavolá_j; citátová indikativní věta se uvozuje spojkou že, imperativní n. přací věta spojkou aby; citát ve formě otázky zjišťovací spojkami zda(li), ‑li, jestli; u otázek doplňovacích se spojovacím prostředkem stává tázací slovo; viz ↗obsahová věta.

(3) nevlastní přímá řeč: nemusí mít uvozovací větu a není vyznačena uvozovkami, např. Jan se odvrátil. Pokud budu živ, neznám tě; užívá se zejm. v beletristických textech.

(4) polopřímá řeč: stírá hranici mezi M_i a M_j, resp. mezi řečí autorskou a řečí postav, např. „Jak se máte?“ řekl vesele. Ne, nejde služebně, jenom se chce na něco zeptat.

Další varianty signalizace r.ř. bez uvozovací věty představuje užití částic prý n. jako v kombinaci se spojkami n. bez nich: A on prý že mám jít taky; A on prý pojď s námi; A on jako abych šel taky; A on jako pojď taky. Doslovné reprodukování se liší od parafráze, kdy reprodukující mluvčí předává pouze (podle svého hodnocení) základní prvky obsahu původní promluvy.

U r.ř. se však může komunikační strategie M_i přesouvat na další aspekty reprodukování, a to (a) na zdroj předávaného obsahu (M_j), kdy jeho ne/určitá identifikace a charakteristika může být jednou z evidencí podporujících věrohodnost citátu; (b) na specifikování ↗ilokuční n. ↗perlokuční funkce r.ř. Zejména u (b) se projevuje, jak se M_i orientuje na adresáta r.ř. a jak se způsobem reprodukování může snažit ovlivnit jeho přijetí (hodnocení) obsahu citátu, tedy jeho postoj ke komunikátu jiné osoby. V případech (a)–(b) lze funkce r.ř. označit za metapragmatické, tj. takové, které poskytují informaci o sociální znalosti mechanismů tvoření a recepce komunikátů; často se navzájem překrývají a způsob reprodukování může být nástrojem manipulace vůči adresátovi/adresátům. Samostatná témata představují (c) analýzy r.ř. z hlediska reference vyskytujících se ↗indexů a ↗deiktik. Viz také ↗reprodukce prvotních výpovědí.

(a) M_i může M_j jakožto zdroj/původce prvotní promluvy identifikovat tak, aby měl pro A jedinečnou referenci: osobním jménem, uvedením funkční pozice, popř. kombinací obojího, u (metonymických) neosobních produktorů přesným označením: Honza mi volal, že …; mluvčí Českých drah (J.P.) sdělila novinářům, že …; server BBC.com 18.5. uvedl, že …; podle iDnes se MŠMT rozhodlo k …; apod., tím se adresátovi sugeruje jednak to, že obsah předávané informace je věrohodný, jednak to, že je reprodukován přesně; popř. může M_i zdroj dále pozitivně charakterizovat, aby důvěryhodnost obsahu reprodukované promluvy zvýšil: Přední český neurolog prof. B. říká, že …, apod. Je-li referování ke zdroji prvotní promluvy záměrně neurčité (Někdo mi říkal …; Jsou lidé, kteří tvrdí …; Pracovník ministerstva, který si nepřál být jmenován, uvedl …; Podle některých zdrojů z komise …), snižuje to věrohodnost obsahu r.ř. a také zbavuje M_i odpovědnosti za pravdivost obsahu vůči adresátovi.

(b) M_i může při reprodukování vyjádřit pouze skutečnost, že došlo k projevu artikulovanou řečí (M_j říká, povídá, tvrdil, sdělil), zachytit zvukovou charakteristiku reprodukované promluvy (M_j za/šeptal, za/mumlal, za/řval, zabručel, zasyčel, utrhl se (na někoho)); případně zachytit též prostředek komunikace (telefonoval) n. fázi komunikace, v níž se r.ř. nacházela (dodal), viz ↗verbum dicendi. M_i může do r.ř. vnášet také reflexi ilokuční funkce (prosil) n. perlokučního efektu (postěžoval si) reprodukované promluvy. Může buď doslovně reprodukovat tzv. ↗explicitní performativní formuli (např. slibuji ti, že … ‒ slíbil mi, že …), n. předložit svou interpretaci, do níž opět mohou prostřednictvím hodnocení (často s užitím adverbií) vstupovat prvky manipulace (požádal – slušně požádal – striktně vyžadoval; přiznal – zdráhavě připustil) viditelné zvláště v těch případech, kdy je k reprodukci užito verbum dicendi označující ilokuční funkci z hlediska společenských konvencí negativně přijímanou (nadával, pomlouval, zastrašoval, vyhrožoval, urážel, vysmíval se). Komunikační záměr M_j může také být v r.ř. reflektován pouze nepřímo, odkazem na mimiku (usmál se, zvedl obočí, zamračil se), gesta (zamnul si ruce, zaťal pěsti) n. jiné složky řeči těla (strnul, ošíval se), zvláště pokud jde o projevy, které mají konvenčně ustálenou interpretaci (pokrčil rameny, zavrtěl hlavou); v takových případech bývá interpretace komunikační intence M_j ze strany M_i, které se M_i snaží adresátovi předat, ponechána právě na presuponované znalosti mechanismů komunikace.

(c) Volba mezi přímou, nevlastní přímou n. nepřímou řečí je rozhodující pro referenci vyskytujících se ↗indexů a ↗deiktických výrazů. Jak již bylo uvedeno, u r.ř. je nutno rozlišovat reprodukujícího M_i a autora r.ř. M_j. Reprodukující výpověď předává r.ř. z perspektivy M_i a je ukotvena indexovými koordinátami já_i (= M_i), zde_i a teď_i, srov. ✍Bühlerovo (1934) origo, do nějž lze zahrnout i A_i = ty_i. Ukotvující perspektivu M_i je možné abstraktně reprezentovat foneticky prázdnou větou S_i se subjektem/agentem já_i a objektem/patientem ty_i,. S_i je míněna jako entita sémanticko-pragmatická, nikoli jako syntaktické obsazení levé periferie reprodukované věty/promluvy S_j (tj. nikoli jako projekce SaP (speech act projection) v tzv. neoperformativní hypotéze (✍Speas(ová) & Tenny(ová), 2003) n. U (utterance) projekce u ✍Delfitto & Fiorin (2014), proto lze její predikát chápat pouze jako abstraktní koncept „komunikační aktivita“. S_i stanovuje perspektivu reprodukující promluvy a odvíjí se od ní reference k mluvčím M_i a M_j a k adresátovi A_i a referenční posuny, k nimž dochází v kontextu promluvy reprodukované. (O rozdílu mezi perspektivou a kontextem ✍Safir, 2005.) V uvozené přímé řeči n. v nevlastní přímé řeči nedochází k posunu, pokud jde o M_i a M_j, dochází však k posunu situační reference časové; k posunu v referenci indexů srov. také ✍Karlík (2014):

Posun se ovšem objeví v situaci, pokud M_i reprodukuje i perspektivu M_j a kdy M_j mluví o A_i (A_i není účastníkem, nýbrž objektem reprodukované promluvy) a referentem ty může být jak M_i, tak A_i:

V nepřímé řeči dochází k posunu reference indexů pravidelně. Je-li v komplementu maticové věty 2.os.sg. bez slovního vyjádření subjektu, jde o referenci k A_i (2c); děje se i změna situační deixe časové:

(t_i = čas reprodukující promluvy, t_j = čas promluvy reprodukované; č. nemá tzv. souslednost časovou, která je jinak referenčnímu posunu analogická.)

U (2a) ovšem lze počítat i s tím, že subjektem přijde je antecedent předcházející subjektu foneticky realizované uvozovací věty, tj. že (2a) má potenciálně širší kontext:

Č., na rozdíl od některých jaz., nemá specifický prostředek, který by rozlišil referenci k subjektu maticové věty (tzv. logoforický marker, odkazující k logoforickému antecedentu), a jiný referenčně dostupný subjekt 3. os., jímž by ve (2a') byl Pavel; srov. ✍Siewierska (2004:201–204). Přijmeme-li existenci abstraktní věty S_i, vzniká otázka, zda o logoforičnosti nelze v (1a,b) a (2a,a',b) uvažovat také u všech výrazů koindexovatelných k této větě, srov. také ✍Sigurdsson (2004), to je ovšem v rozporu s ustáleným chápáním logoforičnosti.